Ambice a tvrdá práce tvoří pár

16. září 2016 v 13:10 | smutný klavírista |  pocitová hýření
Chvílemi mívám pocit, jako bych se topila. Na setinu vteřiny pomýšlím na to, jaká bych byla, kdybych se přestala snažit; byla bych to stále já, nebo by na mě ze zrcadla koukal úplně jiný člověk? Poslední měsíce se mým kamarádem do deště stala tvrdá práce; zvláštní, že? Jde s mými ambicemi ruku v ruce, už tvoří pár. Měla bych to srdce je od sebe oddělit, zničit něco tak čistého jako je vztah milujících se bytostí?

Nejsou to bytosti. Ale ublížit bych jim nedokázala. Už si na sebe zvykli a spolu se mnou tvoří souhru; jsme jako v symbióze. Když zahálím, mé ambice na mě v duchu křičí a dožadují se svého miláčka. Po chvíli obvykle svolím; opět se sedřu. Nemám jim to za zlé, jsou jako malé děti. Mám je ráda, i když jsou občas otravné: "Já chci tohle! Já chci tamto!" Přesto když na ně pomyslím, spolu s utrápeným povzdechem se mi na tváři objeví úsměv. Nemohla bych bez nich žít, strávili jsme spolu už moc hezkých chvil.

Co ale dělat, když jim vyhovět nemohu? Právě teď se mi v hlavě odehrává chaos; ambice třískají talíři a hystericky vřeští. Ptám se; co mám dělat? Nevím. Ne teď. Bylo by to ještě horší. Konejším je: "Bude to dobré. Brzy budete opět spolu. Teď však musím odpočívat." Ambice se mi vytrhnou a jdou trucovat do kouta. Je mi teskno, tak ráda bych udělala vše, co mohu, pro jejich štěstí. Pro moje štěstí.

 

Introduzione

26. srpna 2016 v 14:00 | smutný klavírista


Domnívám se, že vše nové by mělo začínat s alespoň malým zábleskem optimistické myšlenky. Tu mi v tento okamžik navozuje klavírní koncert číslo dvacet jedna, složený ve své době nedostatečně oceněným géniem. Kouskem své malé, plaché duše doufám, že mi toto dílo v začátku přinese trochu štěstí do budoucna.

Nechci příliš plýtvat slovy v otázce, zda mi tento blog vydrží, či ne. Věci, lidi a myšlenky přichází a odchází, proto si myslím, že nejspíš nic neudělám s nejistotou, jež při psaní tohoto prvního článku pociťuji.

Naopak bych ráda slovy plýtvala na opěvování děl hudebních legend.

Na displeji svého telefonu při poslechu již zmiňovaného koncertu vidím čas 8:52. Pravděpodobně nedokážu dostatečně výstižně popsat, co cítím pokaždé, když si tento masterpiece pustím. Možná mě ale tato euforická díla přiměla k tomu, abych o nich začala psát, což mám v úmyslu v příštích dnech (měsících, letech?) dělat.


Kam dál

Reklama